Vídeň na předposledním přelomu století byla jedním z rodišť moderny. Novými cestami kráčeli stavitelé i v architektuře v čele s Otto Wagnerem, který ovlivňuje městské panorama dodnes. Dával přednost geometrické variantě secese. Jeho budovy jsou čistá, většinou symetricky uspořádaná stavební tělesa - věcná a střízlivá. Nejdůležitějšími Wagnerovými stavbami ve Vídni jsou stanice, zábradlí a mosty bývalé městské dráhy (dnes linky metra U4 a U6), Majolikový dům a Dům múz v ulici Wienzeile, kostel sv. Leopolda ve Steinhofu a budova Poštovní spořitelny. Charakteristickou součástí secesní architektury byly ornamenty používané především na vnější straně. Domy tak zkrášlovaly mramor, sklo, obklady, kovové aplikace, pestré štukování nebo pozlacené elementy.

Květinové ornamenty se nacházejí i na jedné z nejvýznamnějších secesních budov - umělecké síni Secession. Postavil ji v roce 1898 Joseph Maria Olbrich a stala se první výstavní síní ve střední Evropě, která byla věnována modernímu umění. Dalším důležitým zástupcem vídeňské secese byl Josef Hoffmann. Jeho vily v 19. městském obvodě jsou dodnes svědky tehdejšího převažujícího stavebního slohu.

Proti jakémukoli zdobení domů se vyslovoval Adolf Loos, který propagoval čistě funkční architekturu, čímž se od secese jednoznačně distancoval. Loosův dům na náměstí Michaelerplatz je tím nejlepším svědkem jeho tvorby. Na místo ornamentů nastupují zvenku i zevnitř kvalitní materiály. Dům „bez obočí", jak se mu tehdy říkalo, protože mu chybí do té doby běžné nadokenní římsy, byl šokem nejenom pro Vídeňany, kteří byli zvyklí na historismus, ale i pro samotného císaře Františka Josefa, který na dům viděl z Hofburgu a považoval ho za ošklivý.

První světová válka a rozpad monarchie v roce 1918 znamenaly i konec vídeňské secese. V meziválečné době udávala vídeňské architektuře tón výstavba sociálního bydlení Rudé Vídně.

Odkazy na další články:

• Prohlídky města pořádané Centrem architektury se zaměřením na secesi a modernu